Třetí senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajm Radovanem Suchánkem vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti Rybářství Třeboň Hld. a. s. a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť jimi byla porušena práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu, zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítala, že otázka dobré víry nebyla v napadených rozhodnutích posuzována z pohledu tehdejší praxe obdobných privatizací rozsáhlého majetku, do nichž bylo zapojeno mnoho osob s různými úkoly. Stěžovatelka rovněž zpochybnila časové určení přechodu či převodu nemovitostí na stát a vyjádřila přesvědčení, že jsou v této věci přítomny okolnosti mimořádné povahy k „prolomení“ tzv. blokačního ustanovení, které zakazuje nakládat s půdou určenou k církevním restitucím.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle Ústavního soudu totiž není situace ve věci tak zřejmá, jak ji v napadených rozhodnutích prezentovaly obecné soudy. Stěžovatelce je třeba přitakat v tom, že ke komplexní otázce rozsáhlé privatizace, jež se udála před téměř třiceti lety, přistoupily soudy excesivně zjednodušujícím způsobem.
Ústavní soud uvedl, že v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání jsou pro zachování mezí ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu obecné soudy povinny pečlivě posuzovat, zda sporný majetek vůbec podléhal tzv. blokačnímu ustanovení. V situaci tvrzeného přechodu majetku na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, není ústavně souladným postup, při němž soud z nedostatku důkazů o přechodu majetku na stát před rozhodným obdobím, tj. před 25. 2. 1948, vyvodí závěr o přechodu po 25. 2. 1948, a to v neprospěch účastníka řízení, který ohledně prokázání této skutečnosti neměl povinnost unést důkazní břemeno. Obecné soudy přitom podle třetího senátu Ústavního soudu ani nehodnotily vzájemný rozpor informací obsažených v privatizačním projektu o církevním původu nemovitostí.
Při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby majetku, který osoba nabyla při tzv. velké privatizaci, nelze ztratit ze zřetele z principu demokratického právního státu plynoucí důvěru jednotlivce ve správnost aktů orgánů státu, zejména s ohledem na reálný průběh privatizací velkého rozsahu a jejich personální i organizační roztříštěnost. Vychází-li soud z informací obsažených v privatizačním projektu, musí je v intencích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu pečlivě a ve vzájemné souvislosti hodnotit tím spíše, jsou-li neúplné či dokonce protichůdné.
Závěry o absenci dobré víry v platnost přechodu privatizovaného majetku a o jeho vydržení nelze podle Ústavního soudu opřít toliko o nutnost objektivního hodnocení dobré víry. Z posuzování přítomnosti dobré víry, jako subjektivní kategorie, nejsou vyloučeny individuální okolnosti privatizace. Objektivní hodnocení dobré víry nemůže ústit v „mechanický“ příklon k téměř vždy možné přítomnosti teoretických pochybností o způsobilosti majetku být předmětem privatizace, v důsledku čehož by se dobrá víra držitele nepřípustně ocitla mimo ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud došel k závěru, že při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby privatizovaného majetku musí soudy postupovat nejen se zřetelem ke všem individuálním okolnostem případu, ale i zásadním společenským změnám, ať jsou subjektivní či objektivní povahy. Tedy tak, aby výsledná skutková zjištění a příslušný závěr o vydržení nebyly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy však nijak nezohlednily ani vnější stránku věci, tedy že listiny sloužící jako stěžejní důkazy byly schváleny rozhodnutím státního orgánu. V tom případě měly vzít soudy v potaz i princip důvěry v akty orgánů veřejné moci. Byla-li stěžovatelka schválením privatizačního projektu ujištěna jeho správností, je nepřiměřené požadovat, aby aktivně zjišťovala jeho možnou nesprávnost s odůvodněním, že o údajném původu nemovitostí vědět „měla a mohla“. Tuto pochybnost nelze vypořádat odkazem na personální propojenost subjektů zapojených v privatizaci; na té bylo nezávislé rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci o schválení privatizačního projektu státního podniku.
Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v této věci neuvážily působení dobré víry, ačkoli z důkazního řízení a námitek stěžovatelky vyplývala řada skutečností hovořících pro její naplnění. „Bylo povinností soudů posoudit tuto otázku se zřetelem ke všem okolnostem věci nasvědčujících tomu, že stěžovatelka vlastnické právo k nemovitostem vydržela. Nezabývaly-li se soudy komplexně otázkou dobré víry v naznačeném směru, nelze jejich skutková zjištění považovat za úplná a navazující právní závěr aprobovat,” uvedl v nálezu třetí senát Ústavního soudu.
Tímto postupem soudy porušily podle Ústavního soudu zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěrem o neoprávněnosti držby nemovitostí spolu s neústavním způsobem posouzení přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období porušily i její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
(red)
