Ústavní soud: Předsudečná pohnutka nestačí k objasnění vyšetřování

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně, spočívajícímu ve vydání rozsudku ze dne 12. 3. 2020, neboť neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele.

V trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně vystupoval stěžovatel jako poškozený. Obžalovanému (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) v něm bylo kladeno za vinu, že zaútočil na stěžovatele a tento útok byl způsobilý i ohrozit jeho život. Proto byl uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu a přečinu výtržnictví, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Vinu ve smyslu § 145 odst. 2 písm., písm. f) trestního zákoníku (tedy že by vedlejší účastník čin spáchal  na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání) však krajský soud nekonstatoval.

Právě tato skutečnost je pro posouzení nyní projednávané věci klíčová. Krajský soud totiž vzal za prokázanou existenci několika stěžovatelem tvrzených předsudečných indikátorů. Zejména konstatoval, že byla prokázána inklinace vedlejšího účastníka k neonacistickému hnutí a neonacistickým názorům. Prokázána byla rovněž jeho násilná minulost. Okolnost, že stěžovatel by mohl potenciálně být cílem útoku pro svou etnicitu, tak nebyla sporná. Navzdory uvedenému však krajský soud uzavřel, že nenávistnou, resp. předsudečnou pohnutku ve smyslu § 145 odst. 2 písm. f) trestního zákoníku se mimo rozumnou pochybnost prokázat nepodařilo. Tento svůj závěr neopřel jen o skutečnost, že tvrzení o rasistických urážkách vyplývalo pouze z výpovědi stěžovatele. Konstatoval, že celá řada tvrzení poškozeného o průběhu útoku nebyla podporována jinými důkazy, či byla naopak dalšími provedenými důkazy (nejen výpovědi svědků, ale i kamerové záznamy) významně zpochybňována.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá konstatování, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování. Krajskému soudu vytýká, že výslovně neuvedl, že předmětný zločin byl spáchán pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost či vyznání, byť podle stěžovatele byla najisto postavena existence indikátorů „nenávistného útoku“, uznávaných i relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu ESLP, podle níž státy mají prostřednictvím svých orgánů povinnost v trestním řízení objasnit tzv. předsudečnou (či nenávistnou) pohnutku, a to i tehdy, jedná-li se o pohnutku smíšenou.

Ústavní soud v prvé řadě zdůraznil, že judikatura ESLP, jež se vztahuje k porušení práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 či 3 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy, byla formulována za podstatně jiných procesních okolností. Stručně řečeno, týkala se situací, v nichž nebylo trestní stíhání zahájeno, popř. bylo trestní stíhání skončeno v určité fázi přípravného řízení a samotná otázka, zda došlo k nenávistnému útoku, nebyla vůbec posuzována soudem.

V projednávané věci však krajské státní zastupitelství s ohledem na výsledky vyšetřování vzalo předsudečný, resp. nenávistný motiv, za pravděpodobný a podalo v tomto rozsahu obžalobu ke Krajskému soudu v Brně. V tomto kontextu Ústavní soud zdůraznil, že „povinnost provést účinné vyšetřování není povinností co do výsledku, nýbrž povinností stran důkladnosti, nestrannosti či rychlosti vyšetřování”. Navíc nelze pustit ze zřetele, že i při existenci celé řady předsudečných indikátorů (které v projednávané věci vskutku existovaly) nemůže soud výrok o vině vyslovit bez ohledu na právo na spravedlivý proces, jež svědčí obžalovanému.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu k principům spravedlivého procesu patří i princip presumpce neviny, dle kterého je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy).

„Ani existence celé řady předsudečných indikátorů proto nemůže vést soud automaticky ke konstatování, že obžalovaný je vinen spácháním určitého trestného činu z nenávistné pohnutky. Princip in dubio pro reo je natolik podstatnou součástí záruk práv jednotlivce proti zneužití moci ze strany státu, že jeho (navíc takto zásadní) prolomení ani v případě „bohulibých“ pohnutek připustit nelze,” uvedl Ústavní soud. 

Krajský soud se však otázkou, zda je na místě konstatovat naplnění skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 2 písm. f) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, podrobně zabýval. K otázce možného předsudečného motivu provedl celou řadu důkazů a svůj skutkový závěr, podle něhož předsudečný motiv (v duchu zásady in dubio pro reo) nebyl nad rozumnou pochybnost prokázán, řádně a přesvědčivě odůvodnil. Naproti tomu pak soud konstatoval, že provedené důkazy (mj. opět kamerové záznamy) potvrzují některé aspekty výpovědí vedlejšího účastníka a svědků, které nasvědčují tomu, že důvodem útoku byl předchozí verbální spor mezi stěžovatelem, vedlejším účastníkem a některými svědky, který nijak nesouvisel s etnicitou stěžovatele.

Ústavní soud tyto klíčové skutkové závěry na základě spisu přezkoumal a má za to, že jsou založeny na racionální a přesvědčivé intepretaci provedených důkazů. Krajský soud tudíž své povinnosti provést účinné vyšetřování ve vztahu k možnému předsudečnému motivu ve smyslu čl. 2 ve spojení s čl. 14 Úmluvy dostál.

(red)