Ústavní soud: Právo na odpověď se týká i zpráv na internetu

IV. senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Janem Filipem vyhověl dvěma ústavním stížnostem stěžovatele ve věci práva na odpověď na internetu a zrušil jimi napadené rozsudky Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Právo na odpověď a dodatečné sdělení lze podle Ústavního soudu uplatnit i vůči internetovým zpravodajským webům. Tiskový zákon přitom zmiňuje jen odpověď a dodatečné sdělení v periodickém tisku, vznikal však v době, kdy internetové zpravodajství v dnešní podobě ještě neexistovalo. Podle Ústavního soudu může mít zveřejnění určité informace na internetu v současnosti větší dopad než její publikování v tisku. Měla by tedy existovat analogická možnost ochrany práv.

Předmětem ústavních stížností byly rozsudky vydané ve dvou řízeních. V prvním Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla obchodní společnosti BORGIS a. s. uložena povinnost zveřejnit v jí vydávaném periodiku internetového zpravodajství Novinky.cz dodatečné sdělení k tam uveřejněnému článku „Soud řeší šlendriánství psychiatra, může mu sebrat razítko znalce“.

Dodatečné sdělení mělo obsahovat informace o tom, že řízení proti stěžovateli jako obviněnému ze spáchání přestupku proti řádnému vykonávání znalecké činnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni, skončilo jeho zastavením, protože skutek, pro který bylo vedeno, se nestal. Obvodní soud však dospěl k závěru, že tiskový zákon se vztahuje pouze na periodický tisk (§ 2 odst. 1), kterým však internetový portál není [§ 3 písm. a) tiskového zákona], a tudíž v daném případě postupovat podle § 11 tiskového zákona nelze. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Podle něj rozšiřující výklad tiskového zákona nepřipadal v úvahu s ohledem na jeho jednoznačné znění i jasně vyjádřený záměr zákonodárce. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele zamítl.

Ve druhém soudním řízení bylo na základě stěžovatelovy žaloby uloženo Obvodním soudem pro Prahu 2 žalované obchodní společnosti, aby uveřejnila v deníku „Novinky.cz“ stěžovatelovu odpověď na výše uvedený článek. V ní mělo být uvedeno, že stěžovatel nenechal zavřít do ústavu šestačtyřicetiletého muže z Plzně a že není pravda, že jej ani neviděl, natož aby ho vyšetřil, žádného šlendriánství že se nedopustil, v dané věci vypracoval znalecký posudek na základě opatření policie.

Městský soud v Praze zamítavý rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. To odůvodnil mimo jiné tím, že internetové stránky nespadají pod režim tiskového zákona, a tudíž žalované povinnost uveřejnit odpověď podle § 10 tohoto zákona uložit nelze. K tomu dodal, že institut odpovědi je dobře zastupitelný omluvou podle občanského zákoníku podle ustanovení vztahujících se k ochraně osobnosti a náhradě nemajetkové újmy. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem pak stěžovatelovo dovolání zamítl.

V ústavních stížnostech (spojených ke společnému řízení) stěžovatel oponoval závěru obecných soudů, podle kterých kdyby zákonodárce zamýšlel zahrnout internetové zpravodajství do tiskového zákona, tak by to udělal. Namítal, že v době jeho vzniku nemohly být zákonodárci známy skutečnosti o dalším směru vývoje technologií a nových médií a nepodařilo se mu postihnout v té době minoritní oblast internetového zpravodajství.

V posuzované věci nastala dle stěžovatele situace zcela srovnatelná s tou, jaká je upravena tiskovým zákonem. Poškozená osoba ale nemá zákonný prostředek ochrany a nachází se v právním vakuu, na jehož druhé straně se ocitají vydavatelé internetového zpravodajství, které je často jen reprodukcí a rozšířením tištěného periodického tisku, požívajícího u čtenářů značné důvěry. Stěžovatel argumentuje tím, že § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona jsou v rozporu s čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a že v důsledku aplikace těchto zákonných ustanovení na danou věc došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na zachování osobní cti, dobré pověsti a jména, tedy že mu nebyla poskytnuta ochrana před neoprávněným zasahováním do jeho osobního a rodinného života. Současně stěžovatel namítá, že aplikací těchto ustanovení mu obecné soudy odepřely přístup ke spravedlnosti, a porušily tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Co se týče důvodnosti námitky práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dospěl Ústavní soud k závěru, že porušeno nebylo. Další části ústavní stížnosti však Ústavní soud vyhověl, i když z jiných důvodů, než uváděl stěžovatel. Sice přisvědčil názoru obecných soudů, že provést rozšiřující výklad § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona není možné, nicméně dospěl k závěru, že základní práva a svobody podle čl. 10 a 17 Listiny jsou ústavně chráněna před nedovolenými zásahy veřejné moci (vertikální působení), ale i před zásahy jiných osob soukromého práva (horizontální působení), což má stát zajišťovat z hlediska své ochranné funkce při garantování základních práv a svobod nejen při výkonu soudnictví (čl. 4 Ústavy České republiky), nýbrž také v oblasti zákonodárství.

Stát je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky in fine povinen zajistit naplnění závazku ochrany práv a svobod osob soukromého práva svými zákony a následně činností orgánů moci výkonné a soudní tak, aby jedinec nebyl degradován na pouhý objekt. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ochranná funkce v konkrétním případě naplněna nebyla, ačkoli takovou možnost náš právní řád a mediální právo jako jeho komplexní právní odvětví poskytují. Současně konstatoval, že není třeba jeho zásahu v oblasti zákonodárství, a proto návrh na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona odmítl.

Ústavní soud se nejprve zabýval instituty mediálního práva, tedy dodatečným sdělením a právem na odpověď v systému ochrany základních práv a svobod. Současně v této souvislosti posoudil i jejich vztah k „obecné“ právní ochraně, kterou zajišťuje § 81 a násl. občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že uvedená práva na odpověď nebo dodatečné sdělení přímo (výslovně) z ústavního pořádku – jako tzv. pozitivní institucionální záruka hodnot chráněných v čl. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny – neplynou. Listina tato práva na rozdíl od jiných pozitivních institucionálních záruk nebo negativních záruk neuvádí, i když bez nich si nelze účinnou ochranu těchto základních práv a svobod jednotlivců v její komplexnosti představit. Existuje zde proto mezera v ústavní nebo zákonné úpravě prostředků ochrany uvedených práv a svobod osob soukromého práva, tu však lze překonat za použití prostředků analogického (nikoli však rozšiřujícího, jak navrhuje stěžovatel) výkladu ústavního pořádku a tiskového zákona.

Zde ve shodě s obecnými soudy uvedl, že není pochyb o tom, že tiskový zákon, popřípadě zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, nejsou určeny k tomu, aby upravovaly, kdo, kdy a jak může provozovat internetové zpravodajství (registrace, dohled, redakce apod.). Řešení však spočívá v tom, z jakého pohledu věc srovnáváme, neboť vždy nemusí jít o srovnávání (obdobu) nesrovnatelného. Jako příklad Ústavní soud uvedl, že tak jako jsou z jednoho právního pohledu, jakým je poplatkové právo, kočka a pes nesrovnatelné objekty regulace, z hlediska jejich chovu nebo ochrany před týráním jsou srovnatelné a lze je zahrnout pod společný obecnější pojem a takto je chránit stanovením určitých povinností jejich chovatelům.

Obdobně nelze z hlediska vydávání, šíření a uchovávání srovnávat tiskoviny a internetové zprávy, lze však srovnávat možnost útoku (a obranu před ním) jejich prostřednictvím na Listinou základních práv a svobod chráněný zájem nositele základních práv a svobod, který v případě internetového zpravodajství může být daleko závažnější s ohledem na jeho všeobecnou dostupnost a sledovanost.

Nemůže proto obstát závěr, že v této situaci by mohl stát zavírat oči před dehonestací někoho v internetovém zpravodajství bez možnosti obrany, protože to nebylo formou vydávané tiskoviny nebo vysílaného rozhlasového nebo televizního programu. Na málokteré médium lze totiž vztáhnout charakteristiku svobody projevu a svobody informační podle čl. 17 odst. 2 Listiny „bez ohledu na hranice“ (a to jakékoli) právě jako na internet, byť v době přípravy Listiny v roce 1990 byl tento nosič informací u nás neznámý.

Po rozboru zvláštností práva na odpověď a práva na dodatečné sdělení Ústavní soud své závěry shrnul tak, že připomenul, že úkolem obecných soudů, stejně jako úkolem Ústavního soudu, je právo dotvářet, nikoli stanovit nová pravidla a právní instituty; není-li určitá otázka dosud právně upravena, ačkoli by podle ústavního pořádku upravena být měla, nelze to řešit zrušením ustanovení zákona, který vzhledem k jednoznačně, srozumitelně, určitě a jasně vyjádřené vůli zákonodárce k její úpravě není určen. Je-li však v rámci plnění ochranné funkce státu prostřednictvím soudů podle čl. 4 Ústavy České republiky možné využít již existujícího právního institutu, jakým je právo na odpověď nebo dodatečné sdělení, je ústavně konformní či dokonce nevyhnutelné takovou ochranu jejich prostřednictvím poskytnout. Vyplnění takové mezery v tomto případě není v rozporu s logikou systému práva a postavením soudní moci v systému dělby mocí v České republice.

Bylo by proto ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo, a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod nikoli, ačkoli je zde závazek státu poskytovat jim ochranu plynoucí z přímo použitelných ustanovení Listiny, jakými jsou v posuzované věci její čl. 10 a 17. Proto Ústavní soud uzavřel, že neexistuje-li dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout.

(red)