Ústavní soud: Plošný zákaz solárních panelů v obci nařízený ministerstvem je nezákonným zásahem do samosprávy

Senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem vyhověl ústavní stížnosti obce Lednice a jejího zastupitelstva a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo obce Lednice na samosprávu a její právo na soudní ochranu. 

V řízení před správními soudy byla zamítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, jímž se obec Lednice domáhala určení, že dohoda uzavřená mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem kultury v březnu roku 2015, o řešení rozporu vzniklého po společném jednání o návrhu územního plánu obce Lednice, je nezákonným zásahem.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že z platné právní úpravy nelze dovodit, že by obec, jejíhož územního plánu se dohoda o řešení rozporu týká, měla být stranou takové dohody. Ve shodě s Městským soudem v Praze dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky skutečně došlo k zásahu do práva na samosprávu, nikoliv však nezákonnému. Zásah byl podle kasačního soudu s ohledem na význam Lednicko-valtického areálu zapsaného na seznam světového dědictví UNESCO přiměřený.

Soud se zabýval rovněž plošným zákazem umísťovat fotovoltaické či solární termické panely na ohřev vody na střechách budov. Řešení navrhované obcí – možnost umístění solárních panelů tak, aby nebyly viditelné z veřejného prostranství – podle soudu neposkytuje záruku, že panely nebudou vidět z volné krajiny. Proto se ztotožnil s názorem Ministerstva kultury, že vizuální dopad solárních panelů je s ohledem na odraz slunečního záření velmi obtížné předem odhadnout, a plošný zákaz je tak v souladu s principem předběžné opatrnosti. 

Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítali, že došlo k porušení základního práva obce Lednice na samosprávu a na to, aby byla samostatně spravována zastupitelstvem. Stěžovatelé kritizují postup obou ministerstev spočívající v uzavření dohody, jíž se rozhodovalo o právech obce, ale bez její účasti. Plošný zákaz solárních panelů považují za nepřiměřený zásah státní moci, protože památkové ochrany může být podle stěžovatelů dosaženo mírnějším způsobem. 

Z napadených rozhodnutí správních soudů nelze dovodit, že by byl náležitě zvážen význam základního práva obce na samosprávu v oblasti jejího územního rozvoje na straně jedné, a význam důvodů, proč by toto právo mělo být ve veřejném zájmu omezeno. Přestože Ústavní soud shledal využití dohodovacího řízení za souladné s právem, obecné soudy pochybily při posuzování zákonnosti plošného zákazu solárních panelů na střechách coby zákazu plynoucího z napadené dohody.  

V nálezu sp. zn. III. ÚS 3817/17 Ústavní soud uvedl, že „rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou právě Ústava České republiky v čl. 99 definuje jako územní společenství občanů“. Nelze tedy přisvědčit argumentaci Nejvyššího správního soudu, že plošný zákaz umísťování solárních panelů na střechách budov se práva obce na samosprávu nedotýká. To, zda jde o věc týkající se práva na územní samosprávu, je pak potřeba v pochybnostech posuzovat ve prospěch ústavně zaručeného práva na samosprávu. Nelze opomenout, že rozhodování o rozvoji spravovaného území je základním právem obce a jde o výkon samosprávy.

Plošný zákaz umísťování solárních panelů, a to i těch umístěných na vnitřních stranách střech pod takovým úhlem, že s výjimkou leteckého pohledu nejsou běžně vidět, je velmi silným zásahem do práva na rozvoj obce a následně i do práv vlastníků nemovitostí umístěných na tomto území. Nelze proto akceptovat ani závěr, že toto omezení je i přiměřené, opírá-li se tento závěr toliko o paušální zdůvodnění. 

Na okraj Ústavní soud poznamenal, že se správní soudy budou muset podrobným způsobem vypořádat i s dalšími žalobními body stěžovatelů. To se týká zejména problematiky záchytného parkoviště. To, zda bude chtít obec řešit problematiku parkování povrchovým parkovištěm nebo pravděpodobně podstatně nákladnějším parkovištěm podzemním, je primárně věcí demokraticky zvolených orgánů obce. Soudy by měly být s ohledem na zásadu soudního sebeomezení při hodnocení těchto otázek zdrženlivé. 

Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který při svém dalším rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu.

(red)