Ústavní soud: Nezávislost justice není výrazem intelektuální nadřazenosti soudců

Nezávislost justice neznamená možnost ignorovat jiné právní názory, uvedl Ústavní soud ve svém středečním nálezu. Šlo o zdánlivě nepodstatný spor o 3300 korun jako náhradu za trvale vysazené porosty. Zemědělské družstvo Němčičky podobných žalob podalo více, většinou uspělo, ale v konkrétním případě Okresní soud v Břeclavi žalobě nevyhověl. Další rozhodnutí v typově obdobných případech odmítl provést jako nadbytečný důkaz.

Podle Ústavního soudu však břeclavský soud nepostupoval správně. Obecné soudy mají „soutěžit“ při plnění svého dominantního úkolu ochrany základních práv (viz čl. 4 Ústavy) a překonávat alternativní právní argumentaci, pokud se s ní neztotožňují, a nikoliv před ní „zavírat oči“. Jakkoliv je rozhodování soudů založeno na vrchnostenském principu, je podle ústavních soudců nanejvýš významné, aby byla soudní rozhodnutí přesvědčivá. 

„Akceptace a legitimita soudů musí být primárně založená na přesvědčivosti argumentace, nikoliv na jejich mocenském působení. Nezávislost a nestrannost soudů a soudců by proto neměla být vykládána tak, že se soudci nemají nechat ‚ovlivňovat‘ jinými právními názory, nýbrž že předložené (alternativní) názory, pokud se s nimi neztotožní, mají co nejpřesvědčivěji vyvrátit, tedy překonat vlastní a kvalitnější argumentací,“ uvedl v nálezu soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček.

Zmiňovaná nezávislost soudců představuje podle ústavních soudců pojistku proti jejich nepřípustnému ovlivňování ze strany jiných mocenských složek a také rozličných soukromých zájmů. Určitě však nemá být interpretována jako možnost soudců zcela ignorovat odlišné právní názory, které předestře účastník řízení. Jednoduše vyjádřeno, nezávislost soudců je systémová a zcela nezbytná podmínka efektivního fungování justice, nikoliv výraz intelektuální nadřazenosti soudců.

V nálezu nejde o to, že by se předmětný senát soudu nemohl od existující judikatury nikdy odklonit, ale měl by tento odklon právě ve vztahu k již existující judikatuře – natož pak k judikatuře vlastního soudu – přesvědčivě vysvětlit, k čemuž však v projednávaném případě nedošlo.

Zvláště za situace, kdy stěžovatel okresnímu soudu plnění požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování „ulehčil“ tím, že mu sám předložil rozhodnutí obecných soudů v prakticky totožných věcech, kdy bylo jeho žalobnímu návrhu vyhověno, se měl okresní soud těmito důkazními návrhy zabývat a zejména se vypořádat s odlišnou argumentací, které se stěžovatel dovolával.

„Z pouhé okolnosti, že soud projednává tzv. bagatelní věc, v níž není proti rozsudku přípustnéodvolání, přitom nelze bez dalšího dovozovat kladení zásadně nižších nároků na jeho postupa rozhodování. Podle náhledu Ústavního soudu právě s ohledem na jednoinstančnost takového řízení před obecnými soudy je povinností těchto soudů věnovat postupu v řízení a odůvodněnírozhodnutí odpovídající pečlivost a pozornost,” doplnil Šimíček.

Okresní soud v Břeclavi se případem musí zabývat znovu, bude nutné se vypořádat s existujícími jinými právními názory.

(red)