Ústavní soud má právo přezkoumat neudělení státního občanství na základě utajovaných skutečností

III. senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem zamítl ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti rozhodnutím Ministerstva vnitra a ministra vnitra, a současně odmítl návrh na zrušení ustanovení § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a na zrušení dvou rozhodnutí správních soudů.

Stěžovatel, občan Srbské republiky, požádal v srpnu roku 2018 o udělení státního občanství ČR a doložil všechny požadované podklady. Ministerstvo vnitra mu však občanství neudělilo, neboť z vyžádaných stanovisek od bezpečnostních služeb vyplynulo, že ohrožuje bezpečnost státu. Tato stanoviska se nestala součástí správního spisu, neboť obsahovala utajované informace. Ministr vnitra nevyhověl rozkladu stěžovatele a uvedl, že není možné, aby se stěžovatel mohl seznámit s utajovanými informacemi, neboť by to mělo za následek jejich prozrazení. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal zásah do ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu a poukazoval zejména na skutečnost, že se z odůvodnění napadených rozhodnutí nedozvěděl, jakou měrou a z jakých důvodů představuje pro ČR bezpečnostní hrozbu. S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 26 zákona o státním občanství. 

Ohledně návrhu na zrušení ustanovení § 26 zákona o státním občanství dospěl Ústavní soud k závěru, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 39/17 byla shledána jeho ústavní souladnost a podstata nynějších námitek již byla vypořádána v předchozím nálezu ze dne 9. července 2019. Požadovanému postoupení věci plénu Ústavního soudu proto brání tzv. překážka věci rozhodnuté. 

Z důvodu existence nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou část návrhu, která požadovala  zrušení obou rozhodnutí správních soudů, které se odmítly věcně zabývat žalobou stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, protože podle § 26 zákona o státním občanství, které vylučuje soudní přezkum těchto správních rozhodnutí, tyto soudy nemohly rozhodnout jinak. 

Věcně se proto Ústavní soud zabýval jen dvěma správními rozhodnutími.
Vycházel přitom z toho, že soudci mají podle § 58 odst. 1 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací, přístup k utajované informaci všech stupňů utajení bez platného osvědčení fyzické osoby a poučení. O okolnosti, zda přístup k utajované informaci nezbytně potřebuje k výkonu své funkce, v případě soudců nerozhoduje orgán moci výkonné, nýbrž samotný soud.

Jsou-li ústavní stížností napadená rozhodnutí Ministerstva vnitra, jimiž byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, založena právě na blíže nespecifikovaných stanoviscích policie a zpravodajských služeb, je skutečný přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem bez znalosti stanovisek prakticky nemožný, takže je splněna zákonná podmínka potřeby předmětných informací k výkonu funkce soudce. Proto si Ústavní soud vyžádal nejen správní spis, ale i stanovisko, ze kterého Ministerstvo vnitra vycházelo.

„Jakkoliv v řízení o udělení státního občanství neexistuje základní právo na jeho nabytí („právo na výsledek“), plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny základní právo na to, aby proces domáhání se práva každého probíhal způsobem, který je zákonný, korektní, rozumný, předvídatelný a přezkoumatelný („právo na respektování stanoveného postupu“),” uvedl v odůvodnění Ústavní soud. Pojistkou,  která má tyto atributy zaručit, je za situace, kdy zákon vyloučil přezkum obecnými soudy, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti.

Pokud však nemá být tento přezkum čistě formální, neefektivní a neúčelný, je nezbytné, aby Ústavní soud přezkoumal všechny skutečnosti, na kterých svoje rozhodnutí  založil správní orgán, a to včetně těch, které podléhají utajení. Proto se Ústavní soud musel zabývat tím, (1.) zda vůbec mělo Ministerstvo vnitra k dispozici předmětné stanovisko/a bezpečnostních sborů, a pokud ano, (2.) které z nich, (3.) na jakých bezpečnostních rizicích  je založeno (resp. jsou založena),  a (4.) zda závěry učiněné ministerstvem jsou natolik dostatečně, racionálně a logicky opřeny o tato bezpečnostní rizika, že to odůvodňuje zamítnutí žádosti. 

Okolnost, že se nejedná o rozhodnutí orgánů veřejné správy přímo se týkající základních práv a svobod a je proto ústavně akceptovatelná soudní výluka těchto rozhodnutí, neznamená, že by se na toto rozhodování nevztahovaly elementární požadavky plynoucí ze zásad právního státu. Efektivní soudní kontrola rozhodnutí orgánů veřejné správy totiž nemá být založena na apriorní důvěře, nýbrž právě naopak na nedůvěře, byť plně respektující presumpci správnosti správních rozhodnutí.

V nyní posuzované věci Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud  nezjistil. Poté, co se podrobně seznámil s obsahem správního spisu a utajovaným stanoviskem bezpečnostní služby, totiž nelze ministerstvu nic podstatného vytknout.

Lze tak učinit závěr, že základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo, jelikož stěžovateli se dostalo možnosti domáhat se  stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu. V tomto postupu, který Ústavní soud přezkoumal, přitom nebylo zjištěno žádné pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity.

K odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek. 

(red)