I. senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obžalovaný (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) byl uznán vinným, že dne 11. 3. 2014 způsobil dopravní nehodu tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy na pozemní komunikaci a vysoce překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, v důsledku čehož při průjezdu zatáčkou rychlostí 110 km/hod. nezvládl řízení, vyjel s vozidlem mimo vozovku a následně došlo k jeho odražení na přilehlý chodník, po němž šla tehdy třináctiletá dívka, která utrpěla smrtelné zranění.
Vedlejší účastník byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a byl mu uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na 8 let. K uvedenému trestnímu řízení se stěžovatelé připojili s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, a to ve výši tři miliony u každého z nich. Každému ze stěžovatelů byla přiznána náhrada za duševní útrapy v důsledku usmrcení blízké osoby ve výši jeden milion korun a se zbylou výší nároků byli stěžovatelé odkázáni na řízení občanskoprávní.
V rámci civilního řízení přiznal soud prvního stupně první stěžovatelce milion korun, druhé stěžovateli 900 tisíc a třetí stěžovatelce 500 tisíc. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě potvrdil prvostupňový rozsudek v rozsahu 200 tisíc pro první stěžovatelku a ostatním stěžovatelům odškodnění nepřiznal.
Vyšší částku by podle odvolacího soudu bylo možno přiznat jen na základě kritérií, která nebyla v trestním řízení tvrzena vůbec, nebo k nim soud nepřihlédl. Částky již vyplacené v adhezním řízení druhému a třetímu stěžovateli přitom shledal jako dostatečnou satisfakci a u první stěžovatelky zohlednil další skutečnost, a to její přítomnost na místě nehody, kdy viděla svou dceru s devastujícími poraněními, aniž by jí ona sama mohla jakkoliv pomoci. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud.
Ústavnímu soudu sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by předmětná náhrada měla být přiznána, nicméně obecné soudy podle něj musí dbát o to, aby výše náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech (i kritériích) a aby mezi její výší a způsobenou osobnostní újmou byl přiměřený vztah (nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03).
„Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zjevné, že krajský soud při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu zvolil pro své posouzení referenční rámec chybně, neboť ten spočívá v odmítnutí soudu zabývat se z hlediska všech kritérií – včetně těch, která již byla uplatněna v trestním řízení – totožným nárokem, jaký již byl stěžovateli ne zcela úspěšně v trestním řízení uplatněn,” konstatoval Ústavní soud.
Krajský soud měl podle Ústavního soudu nejprve k výši přiměřeného „odškodnění“ dospět na základě vlastního posouzení všech relevantních kritérií a následně částku již přiznanou v trestním řízení ve výši přisouzené náhrady zohlednit. Nepostupoval-li tak krajský soud a řádně nevyložil, jakým způsobem všechna jednotlivá kritéria posoudil, ani jak se každé z kritérií podílelo na určení konečné výše relutární náhrady, neodpovídá jeho napadené rozhodnutí požadavku řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, čímž podle Ústavního soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud současně nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu, že vytýkaný způsob – jakým krajský soud ke stanovení výše odškodnění dospěl, a který je odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – je zhojen konstatováním krajského soudu, že již přiznané peněžité částky jsou přiměřené. Podle Ústavního soudu jde o závěr, který krajský soud neopírá o náležité vlastní hodnocení všech relevantních kritérií, jak ve věci učinil okresní soud.
Ústavní soud nad rámec výše uvedeného dodává následující: „Obecné soudy mají široké meze diskrece, kterou musí použít tak, aby ve výsledku dostály požadavkům řádného a především spravedlivého rozhodnutí, odůvodněného kritérii tohoto druhu náhrady škody. Ústavně konformní výklad § 2959 občanského zákoníku, upravujícího odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké, vyžaduje, aby obecné soudy aplikovaly kritéria pro výpočet odčinění imateriální újmy vymezená judikaturou Nejvyššího soudu jen jako vodítko, které je však nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu. Jinak se dopustí porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny.”
(red)
