Jak potrestat faul?

Jeden by řekl, že na trestání sportovních faulů nic není a soudy by se měly umět s nějakou tou zlomenou nohou už dávno vypořádat. O to víc, že jasno měly už za první republiky. Bývalo to prosté. Trestaly se jen ty vyloženě úmyslné fauly, pokud však někdo zranil soupeře v zápalu hry – nebo se úmysl neprokázal – procházely bez trestu. Hra je prostě hra a s nějakým tím zraněním je třeba počítat.

Věci se však od těch dob změnily a odhadnout dnes, jak soudy rozhodnou, je záležitostí vysoké magie. Hezky to ukazuje případ Františka Dlouhého z TJ Nezamyslice, který při zápasu okresního přeboru zlomil v roce 2017 soupeři skluzem nadvakrát nohu, přičemž on sám úmysl od začátku popíral a rozhodčí zákrok označil za „normální skluz“. Před Vánoci se jeho případem zabýval Okresní soud v Klatovech a Dlouhého osvobodil. „Prostě do protihráče, jak se říká, zajel. Fotbal je kontaktní sport, který s sebou nese riziko zranění,“ vysvětlil soudce Jan Kasal s tím, že porušení pravidel hry podle něj nebylo tak závažné, aby si zasloužilo trestněprávní postih, „byť to jednání bylo možná nesportovní, surové, tak jsou to věci, které lze řešit v rámci fotbalových pravidel prostřednictvím disciplinárního řízení“.

Jenže státní zastupitelství se odvolalo s tím, že i když nakrásně nešlo o úmysl, měl si být dvaadvacetiletý fotbalista vědomý, co může takovým skluzem způsobit. Minulý týden o případu rozhodoval krajský soud a podle serveru Novinky.cz původní rozsudek zrušil (detaily zatím nejsou jasné) a věc vrátil na okres k novému rozhodnutí.

Jak se lámou nohy

Jak už víme, první republika měla jasno. Na čtyři měsíce do těžkého žaláře musel jít roku 1938 například B. Flossmann z Libně, protože podle Národní politiky „kopl surově“ do nohy Emanuela Troníčka z Čechie Karlín a úmyslně mu ji přerazil, když mu tím před dopředu vyhrožoval. Jasněji demonstrovat úmysl dotyčný surovec snad už ani nemohl, ovšem v méně jednoznačných případech rozhodovaly prvorepublikové soudy právě obráceně. Bez trestu tak třeba v listopadu 1930 vyvázl František Kušta z Úval, byť soupeři zlomil nohu, když „byl míč od něho vzdálen už asi sedm metrů“. Nehledě na tu vzdálenost se úmysl neprokázal a soud Kuštu zprostil s tím, že „každá hra, zejména football, má v sobě risiko poranění“.

Článek Národní politiky z 21. listopadu 1930. Zdroj: Národní knihovna ČR

A jasno bývalo i o půlstoletí později. Když v únoru 2001 ochrnul po naražení na mantinel hokejista Tomáš Zelenka, přišel státní zástupce Arif Salichov s tvrzením, že „ve sportu prostě platí odlišná pravidla“. Jenže brzy bylo vše jinak. Vůbec prvním soudně potrestaným (šlo o desetitisícový peněžitý trest) sportovcem nové éry se stal v únoru 2002 jeden z hokejistů SK Kadaň, který, jak uvedl soud, „dloubl“ ležícího soupeře hokejkou do obličeje a vyrazil mu dva zuby. Nebylo na tom nic neobvyklého, protože se tak stalo mimo hru a úmyslně.

Letitá praxe se zachvěla v základech až o čtyři roky později. Jiří Beneš z TJ Hořiněves tehdy zlomil soupeři nohu úplně stejně jako výše zmíněný Dlouhý. Nebyl v tom úmysl, přesto však byl uznán vinným. Soud sice neuložil žádný trest, vydláždil tím však cestu pro další podobné rozsudky. A ty skutečně přišly: například v únoru 2009 padla půlroční podmínka za sice brutální, leč neúmyslný skluz.

Na výsledek si počkejme

Začalo tím období, ve kterém se zdálo, že české soudy budou v trestání sportovních faulů jedny z nejpřísnějších na světě (například v historii Spojených států byl jediným souzeným – ovšem porotou osvobozeným – faulujícím sportovcem hokejista David Forbes, a to už v roce 1975), ovšem pak přišel další obrat.

Nejdřív Nejvyšší soud v jednom civilním sporu (25 Cdo 493/2015) dovodil, že každé porušení sportovních pravidel automaticky nezakládá povinnost platit odškodné, protože jinak by „fotbal přestal být atraktivní hrou, neboť hráči by v obavě ze soudních sporů přestali soupeřit“. V roce 2016 pak s odkazem na toto rozhodnutí unikl trestu hráč Hanspaulské ligy, který zlomil protihráči nohu, přičemž rozsudek konstatoval, že se ke skluzu rozhodl ve zlomku vteřiny, mohl oprávněně věřit, že míč získá a „hranice mezi úspěšným a neúspěšným skluzem je v průběhu hry velmi tenká a závislá na nahodilých okolnostech“.

Velmi podobně rozhodl rovněž „Dlouhého“ soudce Kasal, jenže – jak už víme – krajský soud vrátil věc zpět na začátek. Na konečné rozřešení této zapeklité sportovně-kriminální otázky si tak budeme muset ještě počkat.

Václav Drchal