Soudce nebo politik? Slováci řeší, co s Harabinem

Slovenští novináři a právníci se pokoušejí rozlousknout otázku, která v Čechách (zatím) není úplně aktuální. Přesto je zajímavá. Neúspěšný prezidentský kandidát – a dlouholetý „zlý muž“ tamní justice – Štefan Harabin se po svém nejnovějším politickém angažmá vrací zpět na Nejvyšší soud a na Slovensku se proto diskutuje o tom, jestli jsou hranice upravující prolínání jednotlivých mocí ve státě stanoveny rozumně či ne.

Zákon hovoří jasně. Tři měsíce po volbách (není rozhodující, zda jde o volby prezidentské či parlamentní) je Harabin „čistý“ a může se do taláru beze všeho vrátit. Názory na tuto úpravu ale ve skutečnosti zdaleka nejsou jednoznačné. Například poslankyně a někdejší ministryně spravedlnosti Lucie Žitňanská deníku SME řekla, že tři měsíce jsou zoufale krátká doba: „Soudci rádi říkávají – a koneckonců Štefan Harabin také – že v sobě mají etiku. No a soudce, který má v sobě onu etiku a vnímá nezávislost justice ve všech aspektech, by v sobě měl mít i pochopení, že nemůže z kampaně skočit na Nejvyšší soud a požadovat od lidí, aby ho vnímali jako nezávislého soudce.“

Problém ale ve skutečnosti leží jinde. Jestli tři měsíce stačí či nestačí, je sice hezká teoretická otázka, ovšem mnohem rozumnější by se bylo ptát, jak je možné, že Harabin mohl být tolik let skoro neomezeným pánem a vládcem slovenské justice. Posuďte sami.

Z justice do politiky a zpět

Soudcem (a členem KSČ k tomu) se Harabin stal už před rokem 1989, ale na vzestup si musel počkat do ranných 90. let, kdy se mu podařilo proniknout na slovenský Nejvyšší soud. Právě v té době má kořeny asi největší skandál spojovaný s jeho jménem – záznam telefonátu, který Harabin ve velmi přátelském duchu vedl s albánským drogovým obchodníkem Bakim Sadikim (na veřejnost pronikl až v roce 2008).

Do čela Nejvyššího soudu se Harabin poprvé dostal na samém sklonku Mačiarovy éry v roce 1998 a vydržel tam příštích pět let. Stal se rovněž prvním předsedou Soudní rady Slovenské republiky. Další výtah nahoru přišel o tři roky později, když v první vládě Roberta Fica (samozřejmě za Mečiarovo HZDS) zaujmul post ministra spravedlnosti a místopředsedy vlády. Počínal si rázně a vcelku předvídatelně. V říjnu 2006 odvolal během pouhých dvou dní sedm předsedů krajských a okresních soudů, přičemž – jistě jen shodou okolností – šlo o ty soudce, kteří prosazovali modernizaci a reformu slovenské justice. Pokusil se rovněž zrušit dvě tehdy nové protikorupční instituce – Specializovaný soud a Úřad speciální prokuratury. Když pak v roce 2009 jeho vládní angažmá skončilo, dokázal se vrátit zpět do čela Nejvyššího soudu i Soudní rady. A to na dalších dlouhých pět let.

Ej, moja paranoia

Slovenští novináři napočítali celkem sedm disciplinárních řízení, ve kterých Harabin se střídavým úspěchem figuroval. Rozpětí přitom bylo mimořádně široké. Od aféry, kterou rozpoutal tím, že na Nejvyšší soud opakovaně nepustil finanční kontrolu ministerstva financí až po kárné řízení kvůli neurvalému výroku, ve kterém o své nástupkyni v čele Nejvyššího soudu prohlásil, že je „svým způsobem chudinka“ a může se stát, že „skončí na psychiatrii“. Za toto vyjádření nakonec nijak potrestán nebyl, nestandardní průběh jeho projednávání kárným senátem nicméně dovoluje nahlédnout do myšlenkového světa, ve kterém Harabin žije a soudí.

Když během emotivního projednávání kárné žaloby nařídil v květnu 2016 dotyčný senát krátkou přestávku, uvolnil se ze stropu skleněný kryt lampy a spadl na místo, kde před tím Harabin seděl, což někdejší šéf Nejvyššího soudu nenechal jen tak. Napsal dopis slovenskému generálnímu prokurátorovi a vytkl mu, že jeho podřízení nezačali „z úřední povinnosti trestní stíhání pro pokus zločinu vraždy“. Za jednoho z podezřelých pak označil slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka: „Měl Kaliňák motiv mě zlikvidovat rafinovaným způsobem za pomoci režírované náhody, když už osm let těžce porušuje zákon (…) a nepodařilo se mě umlčet jinými dobře známými kroky?“

Dalšího komentáře netřeba.

Václav Drchal