Způsob jmenování nového předsedy Nejvyššího soudu a celkové chování Hradu k justici ukazuje na to, že se soudnictví nebezpečně dostává do područí výkonné moci. Kroky soudních funkcionářů pak budí na veřejnosti větší pochyby.
Má maďarské předky. Vyrůstal na slovensko-maďarském pomezí v podstatě v trilingvním prostředí. Jeho otec se narodil v Budapešti a prarodiče pocházeli z dnes rumunského Sedmihradska. To je asi to nejzajímavější, co jsme se dosud dozvěděli o nové hlavě soustavy obecných soudů v Česku.
Nový předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy se však snaží svou všeobecnou neznámost napravit a už zveřejnil alespoň obrysy toho, jak se bude v čele jednoho z nejdůležitějších tribunálů v zemi chovat.
Zaprvé prý nechce žádné převratné změny a bude se snažit navázat na svého předchůdce, profesora trestního práva Pavla Šámala, kterého prezident nedávno jmenoval ústavním soudcem. Na druhou stranu ale Angyalossi nechce na rozdíl od Šámala tolik Nejvyšší soud otevírat jiným právnickým profesím. Novými členy brněnského tribunálu by se měli podle něj stávat prioritně kariérní soudci.
To je trochu konzervativnější přístup, než jaký směrem jde všeobecný trend – tedy snaha, aby soudci nebyli jakási uzavřená skupina s téměř doživotní jistotou kariérního postupu. Ostatně i členy Ústavního soudu jsou v poměrně velké míře akademici či advokáti, nejen kariérní soudci. Už samotné otevření soudnictví jiným právnickým profesím logicky zvyšuje konkurenci a tím i kvalitu jednotlivých soudců.
Dále Angyalossy po svém jmenování zaujal nápadem zaujmout sjednocující stanovisko k případným žalobám o náhradu škody kvůli zavedeným koronavirovým opatřením. Jenže vydávat sjednocující stanoviska ještě před tím, než je na stole byť jen jeden skončený spor, je krajně neobvyklé a zřejmě i v rozporu se zákonem o soudech a soudcích a jednacím řádem Nejvyššího soudu, jimiž se fungování této instituce řídí.
Podle § 21 zákona o soudech a soudcích je možné stanoviska vydávat výhradně ve dvou případech: zaprvé v zájmu jednotného rozhodování soudů je přijímá příslušné kolegium soudu a zadruhé, jde-li o otázky týkající se dvou nebo více kolegií nebo jde o otázky mezi nimi sporné, vydává je plénum soudu. Ale vždy se tak děje na základě vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů. Nikoli ještě před tím, než by jakýkoliv soud o náhradě škody v souvislosti s nouzovým stavem rozhodl.
I jednací řád Nejvyššího soudu v článku 32 jasně stanoví, že soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů a posléze v zájmu jejich jednotného rozhodování zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti obecných soudů, a to ve věcech určitého druhu.
Z toho vyplývá, že Angyalossy zamýšlí z Nejvyššího soudu (který má prioritně soudit a sjednocovat judikaturu) udělat takzvaného pozitivního zákonodárce, který bude autoritativně vykládat právní normy bez toho, že by tu existovalo nějaké nejednotné rozhodování nižších soudů. To může být potenciálně velmi nebezpečné, jelikož si tím Nejvyšší soud může uzurpovat moc, která mu z ústavy nenáleží a ke které nezískal od voličů žádnou legitimitu. Navíc nikdy nikdo (ani Nejvyšší soud) neví, co všechno vyplyne z takového soudního sporu. Omezuje tím tak práva stěžovatelů, kteří se podle ústavy mohou pokusit soudit se kvůli jakémukoliv zásahu do jejich práv.
Tolik k prozatímním plánům Petra Angyalossyho. Celá justice už netrpělivě čeká, s čím dalším přijde. Jenže tady právě nastává velký problém. Kabinetní způsob Angyalossyho výběru, který má do transparentnosti hodně daleko, ohrožuje důvěru v justici. Navíc při vědomí toho, že se Zemanův kancléř Mynář už v minulosti snažil zákonem chráněnou nezávislost justice přes jednotlivé soudce ovlivňovat bude odborná i široká veřejnost velmi citlivá na jakékoliv nestandardní postoje nového předsedy Nejvyššího soudu.
Angyalossyho nápady teď budou posuzovány z toho hlediska, zda náhodou nevyhovují tomu, kdo ho do funkce prosadil a jmenoval tak podivným způsobem. Je to nevděčná role a nový předseda Nejvyššího soudu bude muset prokazovat svou nezávislost ještě mnohem aktivněji než kterýkoli jiný soudce. Ale tím, že přijde s nápadem rozšiřovat pravomoci Nejvyššího soudu nad rámec zákona, ke své důvěryhodnosti příliš nepřispěje.
Jan Novotný
Foto: AEQUITAS
