Městský soud v Praze: Efektivita krizového opatření není měřítkem zákonnosti

Městský soud v Praze, který s účinností od 27. dubna zrušil čtyři opatření ministerstva zdravotnictví, která v souvislosti s koronavirovou pandemií omezila volný pohyb a maloobchod, protože je vláda nepřijala podle krizového zákona, odmítl, aby takovou pravomocí disponovalo pouze jedno ministerstvo.

„Soud shledal, že za situace, kdy je vyhlášen nouzový stav, může omezit základní práva a svobody v natolik masivní míře pouze vláda, a to svým unesením vydaným na základě krizového zákona,“ uvedl v odůvodnění rozsudku soudce Štěpán Výborný. Ministerstvo podle něj vydáním těchto opatření překročilo meze svojí působnosti a zdůraznil, že v tomto smyslu krizový zákon vystupuje ve vztahu k zákonu o ochraně veřejného zdraví v pozici speciálního zákona, tedy se uplatní zásada lex specialis derogat legi generali. 

„Klíčovým faktem však zůstává, že v případě, kdy je vyhlášen nouzový stav, jsou orgány výkonné moci povinny postupovat dle zákonů upravující tuto mimořádnou situaci, neboť vyhlášení nouzového stavu představuje tuto „speciální okolnost“. V opačném případě by zmizelrozdíl mezi výjimečným a normálním stavem, neboť způsob odpovědi na výjimečnou situaci by byl zcela standardní,” uvedl soudce.

Nepřijetí opatření vládou dle krizového zákona, ale ministerstvem zdravotnictví dle zákona o veřejném zdraví, soud považuje také za narušení ústavních garancí dělby moci. Při přijímání krizových opatření podle krizového zákona je vláda pod neustálým dohledem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Podle čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti může Poslanecká sněmovna stav nouze kdykoliv zrušit. Ministerstvo zdravotnictví tedy v důsledku nepřípustně omezilo ústavně danou pravomoc Poslanecké sněmovny.

Výborný zároveň podotkl, že soud nehodnotil přiměřenost či účelnost daných opatření, pouze jejich právní formu. „Soud nemíní nikterak rozporovat, že jím uplatněný postup se jevil (a jeví) z hlediska zvládnutí nastalé hrozby efektivní. Efektivita však není měřítkem zákonnosti,” uvedl soudce.

I za mimořádného stavu platí, že omezení základních práv mohou být přijata pouze na základě zákona, za účelem ústavně chráněných hodnot a pouze v nezbytném rozsahu. Omezení tak musí odpovídat zákonnému rámci danému Ústavou, ústavními zákony a „běžnými“ zákony (viz čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Podle soudu nelze brát ze zřetele, že jakákoli krize značného rozsahu může mít negativní dopad nejenom na zdraví obyvatel či hospodářství státu, nýbrž může negativně zasáhnout též podobu státu jako státu právního a demokratického. Jak již se vyjádřil Nejvyšší správní soud ani v krizové době nelze rezignovat na základní pravidla, které ústavní zákon právě pro takové mimořádné krizové situace, jaké nyní čelíme, stanoví. Chránit je třeba nejen zdraví, životy a hospodářství, ale i demokratický ústavní a právní stát.

„A je zásadním úkolem nejenom soudů bdít na to, aby po návratu k „normálu“ se k „normálu“ vrátil též právní stát. Historické zkušenosti totiž ukazují, že skutečná či domnělá krize může být začátkem destabilizace demokratické podstaty státu,” zdůraznil Výborný.

Soud tedy uzavírá, že „jestliže v českém právním prostředí neplatí, že při mimořádném stavupřebírá veškerou moc bez dalších zákonných pravidel určitý „řešitel krizové situace“, nýbrž ústavní zákon o bezpečnosti stanoví ústavní rámec výjimečné pravomoci vlády pro omezení základních práv a svobod, které jsou blíže upraveny v krizovém zákoně, nelze dovolit, aby jakýkoli orgán veřejné moci tento jasně daný ústavní a zákonný rámec omezování základních práva svobod nahrazoval vlastní správní činností, ke které je jinak oprávněn v rámci své „běžné“ činnosti. Lze dokonce říci, že míru svobody a demokracie poznáme právě podle toho, jak se společnost dokáže vyrovnat s výjimečnými situacemi a stavy. A schopnost řešit takové krize také odpovídá historickým zkušenostem a kulturním i politickým praktikám a nepsaným pravidlům v dané společnosti.”

(red)