Kauza Pitomio se vrací na začátek. Ochrana jména má přednost před svobodou projevu, rozhodl Ústavní soud

Předseda SPD Tomio Okamura uspěl u Ústavního soudu ve vleklém sporu kvůli jeho karikatuře s názvem Pitomio v časopis Reflex. Svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byl jakýkoli člověk, včetně veřejně činných lidí, v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňován, stojí v nálezu Ústavního soudu. Okamurovu žalobu teď musí znovu řešit Městský soud v Praze.

„Podstatou ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je právo každého člověka na to, aby byl bez ohledu na své společenské postavení označován vždy svým skutečným jménem. Proto má pro jednotlivce hluboký osobní význam, aby jeho jméno nebylo komoleno, zvláště pak do podoby evokující hanlivé označení,” uvedl v nálezu senát se soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem.

Svoboda projevu podle ústavních soudců nemá vést k tomu, aby byla jakákoliv osoba – včetně osob veřejně činných – v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována. Informování o věcech veřejných médii za použití prostředků dotýkajících se lidské důstojnosti, osobní cti či jména určité osoby nemůže být ospravedlněno ani snahou zabránit komukoliv získat mandát pro výkon veřejné funkce.

„Prosazování aktivistického přístupu nebo kampaně médií zaměřené na konkrétní osobu jen s cílem ji difamovat, nadto způsobem vybočujícím z obecně uznávaných pravidel slušnosti, a znevýhodnit ji tak v politickém boji o veřejnou funkci, nemůže požívat soudní ochrany,” uvedl senát.

Přestože hodnotící soud na adresu veřejně činné osoby nelze jakkoli dokazovat, je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.

Jde-li o kritiku veřejně činných osob, je nutno vždy zvážit, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry, nebo sféry soukromého života. Zasahuje-li kritika sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromé. Přičemž slovní výpady směřované ad personam by podle Ústavního soudu měly být chráněny méně než kritika ad rem.

„Média, mnohdy označovaná za ‚hlídacího psa demokracie‘, musí respektovat její principy a základy, na kterých stojí, zejména úctu k základním právům každého člověka, především k jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a k ochraně jeho jména, jakož i politický pluralismus a otevřenost demokratické společnosti,“ uvedl v nálezu soudce zpravodaj Radovan Suchánek.

Ústavní soud se v nálezu vypořádal i s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Oberschlick proti Rakousku, kde tento soud připustil vůči veřejně činné osobě i použití ostřejšího výrazu. Podl Ústavního soudu šlo v této věci o specifickou situaci, kdy objektem kritiky byl rakouský krajně pravicový politik Jörg Haider kritizovaný za projev relativizující zločiny vojáků nacistického Německa.

Článek v časopise Forum s titulkem „Trottel” byl otištěn spolu s textem projevu Jörga Haidera a jeho autor v něm na asi dvaceti řádcích vysvětloval, co ho vede k použití výrazu „Trottel“. ESLP připustil, že výroky autora článku, a především inkriminovaný výraz, mohou být považovány za polemické, avšak nepředstavují laciný osobní útok, jelikož autor pro ně podává objektivně srozumitelné vysvětlení, založené na provokativním projevu Jörga Haidera. Představují tak podle ESLP součást politické diskuse vyvolané posledně jmenovaným, a je nutno je považovat za názor, který se podle definice nehodí k prokazování pravdivosti.

Ale obecné soudy se v projednávané věci nezabývaly tím, zda v jimi aprobovaných případech kritiky na adresu stěžovatele šlo o srovnatelnou situaci, tedy zda se ve svém konkrétním politickém projevu dopustil nějakých extrémních prohlášení, nepřípustných ve státě založeném na úctě k základním právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 17 odst. 4 Listiny), na která by bylo nutno reagovat natolik expresivně, jako to činila vedlejší účastnice, tedy užíváním hanlivé zkomoleniny stěžovatelova jména, odvozené od slova „pitomec“.

Případem se zabýval i Nejvyšší soud. Ve svém rozhodnutí uvedl, že na zkomolení jména a jeho spojení s hanlivým výrazem je nutné pohlížet podobně jako na kreslenou karikaturu, která zveličuje, přehání a ironizuje, jen místo jména pracuje s podobou. Pokud stojí na reálném základě a nepřekračuje meze přiměřenosti, je podle Nejvyššího soudu přípustná. S tím Ústavní soud nesouhlasí. „Nejvyšší soud se v podstatě spokojil jen s obecným závěrem, že právo na jméno ostatním osobnostním právům „není nikterak nadřazeno“, pročež „nelze vyloučit analogickou možnost postižení jména člověka případným zkarikováním“. To ale nic nevypovídá o ústavní souladnosti těchto zásahů,” uvedl senát Ústavního soudu.

Podle ústavní soudců se ale justice nezabývala kauzou dostatečně, nezohlednila některé okolnosti, nedostatečně odlišila skutková tvrzení od hodnotících úsudků a kritiku jednotlivce od kritiky jeho názorů a postojů. Ústavní soud také zdůraznil, že pro jednotlivce má hluboký osobní význam, aby jeho jméno nebylo komoleno, zvláště pak do podoby evokující hanlivé označení.

(red)