Jen račte, pane předsedo

Václav Bouček urazil v životě dlouhou cestu. Od nejvýřečnějšího advokáta Království českého, přes idealistického tvůrce československé ústavy až po Masarykova zlého muže

U pražského trestního soudu to 27. listopadu 1911 vypadalo jak na divadle. Diváci sice přišli hlavně kvůli žalovanému, slavnému básníkovi Josefu Svatopluku Macharovi, ovšem večer museli uznat, že do hlavní role se obsadil jeho advokát Václav Bouček; svého času asi vůbec nejlepší řečník mezi všemi našimi advokáty.

Šlo sice o jeden z nejsledovanějších předválečných procesů, ale o mnoho tenkrát před soudem nešlo. Za urážku na cti hrozilo Macharovi reálně pár dní vězení, případně zaplacení několika desítek korun. Soukromým žalobcem byl poněkud přecitlivělý novinář Cyrill Žďárský, jehož se dotklo, že básník označil redakci Národních listů za „koupené otroky“, kteří by si kvůli „všivým“ penězům, jež pobírají, měli naplít do očí. Machara dokonce nejdřív vyzval na souboj, a teprve když básník odmítnul, obrátil se na soud.

Do tuhého začalo jít podle novin během závěrečné řeči Žďárského advokáta Ludvíka Hammera, který o Macharovi prohlásil, že „chodí s ohrnutými rukávy, jako zápasník z cirku a rváč“. Soudce ho za to napomenul, ovšem nečekané podpory se mu dostalo od kolegy Boučka, který k pobavení všech přítomných podotkl: „Jen račte, pane předsedo, popřát panu zástupci soukromého žalobce úplnou volnost! Doufám, že mi bude potom také popřána!“

A v rámci možností také byla. Boučkův kolosální plaidoyer trval několik hodin a dojal prý některé porotce až k slzám. Svého mandanta tituloval souslovím „největší český básník“, zato Žďárského označil za „takovou nulu, že druhou podobnou v Čechách musíte hledat s lucernou v pravé poledne“. Dlouze porozprávěl o Macharově vlastenectví, obsáhle citoval z jeho tvorby a v závěru se teatrálně obrátil na porotce s tím, že by měl nyní – tak jako jindy – prosit za osvobození svého mandanta, ale prostě nemůže. „Kdyby stáli před vámi Havlíček nebo Sladkovský nebo Neruda, také bych za ně neprosil. Za muže toho významu prositi se nesmí. Ale nesmím prositi ani kvůli vám samým (…), od doby slavné poroty Havlíčkovy (…) nebylo v Čechách poroty památnější.“ Pak ještě – lehce vyděračsky – dodal: „Vím, že nám našeho Machara neodsoudíte, ale já bych rád, aby váš výrok na jeho prospěch byl jednohlasný (…) Věřím, že odpověď, kterou dáte na otázky vám položené, zníti bude takto: Machare, tys svou povinnost k nám vykonal, my, drahý, zlatý Machare, vykonáme ji i k tobě!“

Josef Svatopluk Machar (1914), zdroj: časopis Světozor, autor neznámý

Dnes by se nejspíš řeklo, že se Bouček zbytečně předváděl. Jenže jeho úkolem nebylo hledat věcné argumenty, ale přesvědčit porotu (ve složení šest rolníků, dva továrníci, dva majitelé realit, velkostatkář a obchodník), a to se mu dokonale povedlo. Machar byl jednohlasně osvobozen a vzápětí, jak napsal deník Čas, začaly před budovou soudu slavit stovky jeho příznivců. „Za nadšeného provolávání slávy Macharovi, dru Boučkovi a porotcům ubíral se zástup Spálenou ulicí směrem k ulici Smetanově a odtud k Měšťanské besedě. Machar i dr. Bouček kráčejí uprostřed zástupu, hlučně pozdravováni.“

Pan advokát

O soukromém životě Václava Boučka toho mnoho nevíme. Narodil se 5. září 1869 ve Velké Bíteši, v létě 1891 dokončil pražskou právnickou fakultu a o rok později byl již doktorem práv. „Vykonal jsem předepsané tři zkoušky státní a přísné zkoušky doktorské, dosáhl hodnosti doktora práv, odbyl jednoroční praxi soudní a šestiletou praxi advokátní a vykonal přísahu advokátní,“ psal Bouček v únoru 1899 „Slavnému výboru“ advokátní komory Království českého (dopis dnes leží v archivu ČAK), když žádal, aby byl zapsán do seznamu advokátů.

Oženil se a – pokud můžeme soudit z novinových zpráv – žil životem zámožného pražského měšťana. V prosinci 1906 přinesly Národní listy v rubrice „změny držebnosti“ zprávu, že „pan JUDr. Václav Bouček, advokát v Praze“, koupil s chotí „od dědiců po zemřelém velkoobchodníku p. Ant. Kukukovi“ dům v Jungmannově ulici za tehdy velice solidních 135 tisíc korun. O pouhých pár dní později poslal Bouček „Slavnému výboru“ advokátní komory další dopis, ve kterém oznamoval, že svou kancelář přestěhoval do Jungmannovy ulice.

Když mu – o mnoho let později – psal časopis Československý boj nekrolog, neopomněl podotknout, že „svého majetku užíval decentním způsobem, jeho salony byly navštěvovány cizinci zejména z anglosaského světa a známy zejména hudební propagací mladých českých talentů a české hudby“.

V té době už Bouček patřil k elitním českým advokátům. Mezi jeho proslulé procesy patřil již zmíněný Macharův či „rourová aféra ředitele Kestranka“ – šéf železářské společnosti Wilhelm Kestranek obvinil pražské zastupitelstvo a správní radu městských vodáren z korupce při nákupu vodovodních trubek a když byl žalován, najal si Boučka. Hodně se psalo také o obhajobě defraudanta Václava Kuděje (připravil Českou průmyslovou banku o 100 tisíc korun a prchl to Itálie), ale samozřejmě úplně nejvíc o Švihově procesu.

Prošvihnutý proces

Národněsocialistický poslanec Karel Šviha obviněný v březnu 1914 Národními listy z dlouhodobého – a placeného – donášení policii, odmítl ve sněmovně cokoli vysvětlit, před čestným soudem si počínal krajně nepřesvědčivě a do žaloby na Národní listy, kterou mu – tento tribunál složený z předních osobností českého života – nařídil kvůli očištění jména, se nechal doslova nutit.

Bouček se nejdřív zdráhal „zrádce národa“ zastupovat, ale nakonec přijal. Dopadlo to tragicky. Soud Švihovu žalobu zamítl a Bouček se stal skoro stejným vyvrhelem jako on. Obzvláště tvrdě si počínal někdejší Boučkův koncipient – sociálnědemokratický předák a pozdější první československý ministr spravedlnosti – František Soukup, který v Právu lidu označil Boučkovo vystupování před soudem za „pyramidální ostudu celé české advokacie“, tvrdil, že kolega udělal z advokacie „děvku“, a dodal: „Dnes pro mě dr. Bouček neexistuje!“

Tři tečky

Kromě advokacie se Bouček věnoval také novinařině, a dokonce se z něj stal vydavatel. Do Právnických listů nejdřív jen přispíval, ale roku 1908 je podle Dějin advokacie Stanislava Balíka koupil, změnil „v právně-politickou revue“ a příštích deset let je řídil.

Na přelomu století pak začal Bouček pokoušet svoji další celoživotní vášeň – politiku. Od začátku byl zapáleným stoupencem o generaci staršího Masaryka a jednou z výrazných postav jeho realistů. Velkým Boučkovým politickým tématem byl antiklerikalismus. Díky dobovým novinám víme, že jedna z jeho přednášek se jmenovala „O klerikalismu a jeho nebezpečí kulturním, politickém a mravním“ a v knihovnách si lze dodnes přečíst brožurku „O svobodě náboženské a volnosti přesvědčení“, kterou roku 1904 vydal spolu s Masarykem.

Bouček do ní přispěl statí „o hříších rakouského zákonodárství“ namířeného proti rouhačům a rušitelům náboženství, což byla shodou okolností zrovna ta oblast trestního práva, kterou si měl již brzy procvičit v praxi. Mohl za to Masaryk, který v lednu 1906 na jedné přednášce prohlásil, že „katecheta na dnešních školách není než denunciant vládou placený, nic jiného“.

Učitele náboženství to pochopitelně nadzvedlo a věhlasný advokát Julius Nejedlý sepsal žalobu, pod kterou se podepsalo 308 katechetů. Horší však bylo, že Masaryk byl obžalován rovněž z rušení náboženství, za což mu hrozil rok vězení a ztráta profesury i doktorátu.

Boučkova obhajoba byla opět přehlídkou osobních výpadů, vtípků a impertinencí. Když se například Nejedlý – o kterém bylo známo, že kvůli nesrovnalostem v matričních zápisech nebyl povýšen na rytíře – snažil sáhodlouze prokázat, že se budoucí prezident původně jmenoval „Masařík“, usadil ho Bouček replikou, že „Masaryk není přece vyšetřován kvůli nějakému padělání matriky za účelem docílení rytířství“. Obhajobu Bouček založil na tvrzení, že Masaryk neměl na mysli všechny katechety, ale jen a pouze ty, kteří se nějakého konkrétního udání dopustili. Policejní praktikant Robert Gellner, který byl inkriminované přednášce přítomen – a také ji rozpustil –, sice popíral, že by něco takového Masaryk skutečně řekl, jenže když se ho Bouček nevinně zeptal, co znamenají tři tečky v jeho zápise ze schůze, nedokázal vysvětlit, co přesně vynechal. A to rozhodlo. Masaryk byl volný a Bouček zas o něco slavnější.

Maffián a stíhaný k tomu

Za první světové války patřil Bouček spolu s dalším advokátem (a pozdějším Masarykovým kancléřem) Přemyslem Šámalem k zakládajícím členům Maffie. Přímé perzekuci se sice vyhnul, ale i on měl namále. Do potíží se dostal kvůli obhajobě českokrumlovského lékárníka Františka Weilgunyho, který stanul před soudem kvůli – v mírové době vcelku neškodnému – výroku, že četnické stanice v Německém Benešově (dnes Benešov nad Černou) a Kaplicích vydaly jakousi lživou zprávu. Bouček, jak vysvětloval advokátní komoře, „dovozoval ve svém plaidoyeru, že důkaz pravdy byl proveden, tj. že zpráva byla skutečně lživá“ – a v lednu 1916 ho začala policie stíhat také.

Nejvyšší soud zeměbranný naštěstí brzy stíhání zastavil. Bouček tím považoval věc za vyřízenou. V dopise advokátní komoře tvrdil, že kvůli závěrečným řečem byl žalován už „aspoň desetkrát“, ale „Slavný výbor“ zároveň vyzval, aby si stěžoval ministerstrovi spravedlnosti: „Mě se podobné zakročení v nejmenším netkne, ale slabší povahy může zastrašiti a učiniti váhavými v bezohledném postupu na obranu práv jim svěřených.“

Obvinění byl sice zproštěn, ovšem hned v únoru 1916 přišla nová pohroma – musel nastoupit vojenskou službu. Kancelář předal Šámalovi a nějakou dobu poté strávil u posádky ve Štýrském Hradci.

Ústavněprávní jaro

Po vzniku Československa byl starý „maffián“ Bouček kooptován do Revolučního národního shromáždění a nastalo pro něj období ústavněprávní euforie.

Noví poslanci byli, jak napsal Ferdinand Peroutka v Budování státu, opojeni idejemi francouzské revoluce. „My jsme sborem zákonodárným, který z moci revoluce uchvátil moc. Moci, kterou jsme uchvátili a kterou vykonáváme, každý se musí podrobiti,“ hlásal na parlamentní půdě radikál Bouček. Pro profesionální politiky bylo ale toho idealismu a revolučního třeštění přece jen moc, a tak si první československý premiér Karel Kramář v listopadu 1918 Edvardu Benešovi trpce stěžoval: „Jsme pořád ještě v docela neurovnaných poměrech – je u nás mnoho bláznovství –, zejména dr. Bouček provádí přímo orgie.“

Některé tehdejší debaty byly až úsměvné. Když například došlo na to, jak říkat ministrům, prosazoval sociální demokrat Alfréd Meissner civilní oslovení „pane člene vlády“ či „pane přísedící“, anglofil Bouček preferoval „pane sekretáři“, a debatu tak nakonec musel utnout agrárník, starý praktik (a přesvědčený korupčník) Karel Prášek, „zeptav se s úšklebkem, zda si pánové snad nepřejí, aby se ministrům říkalo ‚pane adjunkte‘ (subalterní pomocný úředník – pozn. red)“. Mimochodem jen těsně tenkrát neprošlo, aby se rozsudky vyhlašovaly „jménem svrchovaného lidu“.

Ve skutečnosti však šlo o vážnou práci a tvrdou dřinu. Jestliže zmíněný Meissner byl hlavním tvůrcem – za pouhých pár dní sepsané – prozatímní ústavy, pak Bouček byl autorem druhým a dodnes se zachoval jeho povzdech z počátku listopadu 1918, že ústavní komise Národního výboru pracuje „od rána do večera“ a nemůže řadu problémů „zmoci“. Stejně zásadní podíl měl Bouček – coby generální zpravodaj ústavního výboru sněmovny – i na konečné podobě řádné československé ústavy z roku 1920.

Kromě toho všeho připravil zásadní reformu manželského a rodinného práva. Bohužel to pro pokrokáře Boučka nedopadlo úplně nejlépe. Kvůli odporu katolické církve musel z původního návrhu škrtnout povinný občanský sňatek a za první republiky pak platilo, že kdo se chtěl vzít na úřadě, ten se vzal na úřadě, a kdo v kostele, tak v kostele. Prosazovat něco takového mu vadilo až do morku kostí. „Je mi těžko při tom, a proto se mi neposmívejte a neztěžujte mi život,“ žádal podle Peroutky od pultíku zpravodaje posměváčky.

Šedá eminence

Poslancem byl Bouček jen do dubna 1920. Z veřejné politiky – pokud tedy nepočítáme angažmá v Hradem prosazované, nicméně marginální Národní straně práce – se stáhnul, ovšem jeho vliv coby šedé eminence a Masarykova „zlého muže“ spíš vzrostl. Historik Antonín Klimek ho v této souvislosti charakterizoval jako „politizujícího advokáta“ a Masarykova „intima“, který kolem advokátní kanceláře Bouček–Nebesář „budoval tajnou výzvědou službu prezidenta zaměřenou posléze hlavně proti českým fašistům“.

T. G. Masaryk (1931), foto Karel Čapek, časopis Světozor CC BY-SA 3.0:Stzeman

Boučkovy zásluhy na rozbití masového fašistického hnutí, které ohrožovalo československou demokracii po roce 1925, jsou nesporné, ovšem metody, které se přitom používaly, měly s demokracií jen málo společného. Ukázková je v tomto ohledu společenská likvidace legionářského generála Radoly Gajdy, který se na jaře roku 1926 dostal do podezření – nikdy neprokázanému a zřejmě zcela vyfabulovanému – že chystá puč. Na starost ji měl Bouček. Nejdřív se kvůli tomu sešel s bývalým legionářem Jaroslavem Kratochvílem a Gajdovým kozáckým sluhou „Vaňkou“, poté s šéfem sovětské mise v Praze (a někdejším velitelem bolševického útoku na Zimní palác) Vladimirem Antonovem-Ovsejenkem, kteří svorně tvrdili, že Gajda je zrádcem – chtěl prý vstoupit do Rudé armády a Sovětům předal tajné francouzské materiály.

Od začátku do konce to byl průšvih, protože fakta neseděla a Sověti slíbené důkazy nedodali (dost možná šlo o jejich zpravodajskou hru). Kárný výbor ministerstva obrany potrestal Gajdu podle představ Hradu až poté, co Masaryk prosadil jeho personální obměnu, a soud generál dokonce vyhrál, což pro „Vaňku“ s Kratochvílem znamenalo podmíněný trest za urážku na cti a pro Hrad docela slušnou ostudu.

Berounský nářez

Na druhou stranu fašisté – ke kterým se Gajda po degradaci přidal – měli ohledů ještě méně a Bouček se o tom přesvědčil takříkajíc na „vlastní hlavu“. Když měl v květnu 1927 v berounském hotelu „U tří korun“ vystoupit s přednáškou Demokracie, nebo fašismus?, vypravilo se za ním z Prahy na korbě nákladního auta několik desítek fašistů. Nejdřív jen hlučeli, pak se ale, jak psala Národní politika, „nad hlavami objevily hole a židle, zazněly výbušné žabky a několik lidí skočilo z hlediště přímo na podium“. Bouček dostal do hlavy židlí a „nezjištěný pachatel nešetřil dokonce ani bezbranné choti řečníkovy, jež lekajíc se o muže, chránila ho neohroženě svým tělem“ a „byla surovcem udeřena, až omdlela“.

Poté, co se na konci 20. let stáhl premiér Antonín Švehla do ústraní, Boučkův vliv ještě zesílil. V září 1932 vedl například delikátní jednání s budoucím ministerským předsedou Milanem Hodžou, který přes prostředníky vzkazoval Hradu, že by se rád usmířil, žádal však za to pomoc se zapravením dluhů. Některým lidem mimo hradní okruh připadal Bouček v té době dokonce mocnější než Beneš. Takový – zjevně přehnaný – názor měl, jak píše Klimek, například šéfredaktor agrárnického Venkova E. Pachmayer, který tvrdil, že „Beneš je v mnohém nástrojem Boučkovým“, a dokonce mínil, že by se mohl stát po Masarykovi prezidentem.

Podzim advokáta

Vedle provozování pokoutní politiky byl Bouček stále ještě advokátem a dál zastupoval ty nejvybranější klienty. Za všechny jmenujeme národněsocialistického předáka Jaroslava Šaldu, který byl obžalován z podvodů s rakousko-uherskými válečnými půjčkami, nebo německojazyčný levicový deník Prager Presse, který Bouček zastupoval ve sporu s Konradem Henleinem.

Po Masarykově odchodu z politiky vliv Boučka upadal. V roce 1938 ještě stihl vydat knihu „Příčiny úpadku demokracie“, ale to už na penzi mířil sám. V září 1939 mu bylo 70 let a k poslednímu dni onoho roku proto musel advokacie zanechat. Když 10. dubna následující roku zemřel na srdeční slabost, věnoval mu protektorátní tisk jen několik kratičkých noticek.

Václav Drchal

Převzato z týdeníku EURO.